McDonald’s: Jak jsem získal klienta snů?

Fotil jsem pro jednu z nejslavnějších značek světa!

Chcete slyšet pravdu? Když mi přišla poptávka od společnosti McDonald’s, že hledají fotografa přes výběrové řízení – a že já jsem mezi oslovenými – vůbec jsem to nebral vážně. Žádost o účast ve výběrovém řízení byla na dlouhé vyplňování, působila strašně komplikovaně a předpokládal jsem taky, že konkurencí mi bude milion fotografů zaměřených na korporátní styl. Navíc jsem měl zrovna plně rozjetou svatební sezónu. Prostě jsem to odložil na „až bude čas“, což, jak víte, většinou znamená “asi nikdy”.

O to víc mě překvapilo, když mi po pár dnech z McDonaldu sami zavolali. Ptali se, jestli jsem četl jejich poptávku a že se jim moje práce líbí. Prý by mě rádi přidali do výběrového řízení. No tak to mě dost potěšilo – a samozřejmě jsem přihlášku rychle vyplnil. A hele, fungovalo to. Zakázky od McDonald’s na sebe nenechaly dlouho čekat.

Franšízanti a časopis

Moje první práce? Fotit franšízanty. Jinými slovy – lidi, co vlastní a provozují jednotlivé pobočky McDonald’s, kam běžně chodíme jíst. Dělali s nimi rozhovory pro interní firemní časopis a já k tomu fotil portréty a prostředí. Byla to zajímavá kombinace – něco mezi lifestylem, reportáží a lehce business focením. Nemám ale svolení k publikování obličejů, takže tyhle fotky vám ukazovat nebudu – respektuji soukromí klienta

Otevíračka v Hradci? Masakr!

Pak přišla nabídka nafotit otevření nové restaurace v Hradci Králové. A upřímně – to byl masakr. Lidi se nahrnuli dovnitř doslova pár minut po otevření, určitě jich bylo přes stovku. V kuchyni to najednou jelo naplno, všechny stroje, všichni lidi. A já tam, uprostřed toho šílenství, s foťákem v ruce.

Fotky jsem odesílal dvacet minut po otevření – rovnou ze zákulisí. Měl jsem fakt dobrý pocit, že jsem to zvládl. No, až do chvíle, než mi produkční poznamenal, že „příště bych měl mít rychlejší počítač“. Ups.

I na fotky z interiéru jsem dost hrdý. Vy sice vidíte čistý klidný Mekáč, ale ve skutečnosti, když jsem fotil, tu běhali desítky zaměstnanců, kteří na poslední chvíli dokončovali detaily restaurace – lepili samolepky, leštili nevyleštěné. Dost jsem se zapotil, ale nakonec mám podle zadání interiér zbrusu nový a bez lidí.

Tři další franšízanti… a pak Itálie

Následovalo ještě pár dalších zakázek – fotil jsem tři další provozovatele restaurací. A pak přišla nabídka na další dvě otevření a jednoho franšízanta. Jenže… těsně před tím jsme měli s rodinou naplánovanou dovolenou v mé milované Itálii. Rodina vyhrála. Řekl jsem, že nemůžu.

A pak už se McDonald’s neozval. Teda – jen s tím, že zatím žádnou další práci mít nebudu. Prý bylo ve výběrovém řízení hodně fotografů a že důležitým kritériem byla velká časová flexibilita. A tak to máte. Jedna dovolená – a klient snů je pryč.

Co mi to dalo?

Neberu to tragicky. Byla to skvělá zkušenost. A taky jsem si ověřil, že i taková firma jako McDonald’s si své dodavatele pečlivě vybírá, kontroluje si kvalitu, trendy i ceny na trhu. Žádné „nastřelím cenu, vždyť je to korporát“. Ne, tady všechno jede podle pravidel.

Třeba to příště vyjde znovu. A třeba taky ne. Ale jsem vděčný, že jsem měl možnost si to vyzkoušet – stát se na chvíli fotografem McDonald’s. A hlavně: v tom šíleném Hradci jsem fakt byl. Foťák v ruce, všude lidé, rozjetá kuchyně, a já stál přímo uprostřed toho všeho.

A to vám nikdo nevezme.